Rumunsko.TV ›› První cesta

moje první cesta do Rumunska

První cesta do Rumunska

následující text je pouze pracovní a čekají jej ještě úpravy

Rumunsko je mým objektem zájmu už dlouho. Prozatím se mi nepodařilo vyšetřit 3- 4 měsíce abych si tuto zemi mohl náležitě vychutnat a důkladně jí poznat.

 

Můj první kontakt s Rumunskem byl pouze několikahodinový a vlastně byl dílem náhody.

Na přelomu června a července roku 2008 jsem už poněkolikáté pobýval v ukrajinském Solotvinu a užíval si rozkoše rochnění se v husté slané vodě. V té době byl znovuotevřen hraniční přechod do Rumunska Solotvino-Sighetu Marmatiei. To bylo pro mě samozřejmě lákadlo, kterého nešlo nevyužít. Návštěvou Rumunska se také vyřešil problém z mým končícím 90ti denním turistickým ukrajinským vízem a hrozilo, že budu na Ukrajině „načerno“, pokud alespoň na „otočku“ nevycestuji.

Do Rumunska jsem se vydal pěšky - Solotvino s Sighetu Marmatiei sousedí.

Přechod přes hranici byl téměř bezproblémový (vice zde).

Nikdy jsem dost dobře nechápal jak mohli zaostalé Rumunsko přijmout do EU a např. Ukrajinu ne. Dával jsem si to do spojitostí s vlivem Ruska a také s tou skutečností, že Rumunsko má na rozdíl od Ukrajiny má pouze 22 milionu obyvatel, a tudíž nebezpečí eventuálních "hladových krků" není tak velké. Rumunsko pro mě bylo tak trochu synonymem zaostalosti, a možná právě to mě na něm lákalo.

Jak moc jsem se mýlil! Sighetu Marmatiei rozhodně není zaostalým, chudým ani špinavým městem. Samozřejmě v tuto chvíli nevím, jestli je Sighet reprezentativním vzorkem zbytku Rumunska, ale pokud to tak je, tak musím přiznat, že moje představy o Rumunsku byly zcela mylné. V souvislosti se zmínkou o Evropské unii musím dodat, že nevím kdy k tak radikálnímu vývoji došlo, jestli už před vstupem do EU nebo až jako důsledek vstupu do EU.

Abych neodradil romantiky milovné cestovatele, tak dodám, že v městě je stále cítit příchuť historického Maramureše a že podkarpatský kolorit zůstal zachován i přes viditelnou germanizaci (slovo použito pouze ve smyslu "hyzdění pořádkem" - čistotou i disciplínou). Vidíte zde koňské povozy, mini autobusy, živou tržnici balkánského stylu atd. Ovšem romantika a vůně exotiky, jakou zažíváte např. na Zakarpatské Ukrajině už nemá tu sílu.

Možná podivně bude znít tvrzení, že jsem byl překvapen jak hodně lidí tu mluví rumunsky, ale byl. Čekal jsem totiž, že vzhledem k historickému vývoji zde bude většina mluvit slovanským jazykem (alespoň základy). Jako například v ukrajinském Solotvinu téměř všichni mluví ukrajinsky a zároveň i rumunsky a také tam hodně lidí ovládá ruštinu a případně maďarštinu. Obyvatelé Sighetu jsou po jazykové stránce dost zaostalí. Pokladní v bance mluvila anglicky, na nádraží mi jako překladatel z ukrajinštiny do rumunštiny posloužil místní dědeček, který také někam náhodou cestoval, v restauraci kuchařka mluvila rusky (špatně) a na vlakovém nádraží jeden mladík ovládal výborně ruštinu. Toť vše (celníky nepočítám). Žalostná bilance. V okolí sice jsou ukrajinské vesnice a v samotném Sighet je ukrajinské lyceum, ale to mi bylo „houby“ platné. Dokonce i na tržišti, neuměli hovořit jinak než Rumunštinou, a to už je co říct, tržnice bývají i v jazykově méně inteligentních zemích (jako ja např. ČR) místem, kde se dá domlouvat v mnoha jazycích.

Rumunština je pro mě v této chvíli nesrozumitelná, není to sice tak nerozluštitelný jazyk jako maďarština a v psané rumunštině často objevuji slova, kterým rozumím, ale v hospodě si určitě nepokecám. Do příští návštěvy mám za úkol naučit se, alespoň základním konverzačním znalostem v rumunštině. Když už vím, že od Rumunů se srozumitelných vět nedočkám.

O výměně peněz jsem se trochu víc rozepsal tady: Banka Transilvania.

Jídlo mi víc chutnalo na Ukrajině a hlavně pivo mi víc chutnalo na Ukrajině (a taky tam bylo o dost levnější). Obsluha byla obstojná. V obchodech jsem nenakupuval a ani jsem do nich nenahlédnul. U zeleniny prodávané na místní tržnici jsem měl pocit, že byla levnější než v Solotvinu.

Jediný zásadnější problém vznikl na železničním nádraží. Nazpátek na Ukrajinu jsem totiž chtěl zkusit jet vlakem. Podle mapy vedou ze Sighetu koleje na Ukrajinu dokonce ve dvou místech. Jeden směr je do Teresvy a druhý do Rachova. O tom, že trať je minimálně do Teresvy funkční a vlaky tam jezdí jsem byl na Ukrajině několikrát ujišťován. Na nástupišti byly na zdi velký jízdní řád, podle kterého vlaky na Ukrajinu jezdit měly. V budově nádraží byla pro prodej jízdenek na Ukrajinu vyhrazena jedna pokladna, u ní byla vyvěšena papírová cedulka, která v ukrajinštině oznamovala několik informací, jako je cena lístku do Teresvy, kde jsem se rozhodl jet. Všechno vypadalo v pořádku. Komplikace nastala, když jsem chtěl si chtěl koupit jízdenku. Různými způsoby jsem se snažil pokladní, která uměla pouze rumunsky (v mezinárodní kase), vysvětlit kam chci cestovat, jízdenku jsem nezískal. K pokladně jsem se bez výsledku pokusil přistoupit ještě 3x. Naštěstí si na nádražní lavičku přišli poklábosit dva dědové, mluvili ukrajinsky, v duchu jsem zajásal. Staříci sice nevěděli jestli na Ukrajinu vzdálenou vzdušnou čarou pár set metrů nějaké vlaky vůbec kdy jezdily, ale jede z nich se mnou ochotně zašel za pokladní a zafungoval jako tlumočník. Dozvěděl jsem se že trať je poškozená a vlaky na Ukrajinu proto nejezdí a nikdo neví kdy a jestli vůbec jezdit budou. Jak dlouho ten stav trvá, jestli dny, týdny, měsíce nebo roky jsem se nedozvěděl, stejně tak jako mi nikdo nevysvětlil, proč se všechny informační materiály na nádraží tváří jako by železniční spojení na Ukrajinu bez problémů fungovalo.

Když mi plán s vlakem nevyšel, tak jem se rozhodl zajít na autobusové nádraží a odjet busem do Kympulynh-la-Tica, což je vesnice ze které vede přes Tisu most do ukrajinské Teresvy. Autobusák byl kousek vedle železničního nádraží a byl proklatě moderní. Paní u pokladny byla mnohem ochotnější než její kolegině z železnice. Uměla sice taky pouze rumunsky, ale když jsem jí řekl slovo Kympulynh, tak něco vykřikla, osobně mě dovedla do mikrobusu, která se právě chystala k odjezdu a předala řidiči. Věděl jsem že takhle jednoduše věci nefungují, kak jsem ještě pro jistotu ukázal řidiči na mapě cíl mé cesty, řidiř vypnul motor a začal se probírat nápisy vesnic v azbuce, má mapa totiž mluvila rusky. Jeden cestující z autobusu mi pak velmi slušnou ruštinou vysvětlil můj omyl. Jednak jsem zaponěl dodat k názvu vesnice la-Tica a taky moje výslovnost způsobila, ze si pokladní spletla můj cíl cesty. Po tomhle zažitku jsem se rozhodl věci díle nekomplikovat a vrátit se stejnou cestou jako jsem přišel.

Další poznámky k výletu si můžete přečíst při prohlížení fotek, které jsem ten den pořídil:

fotografie města Sighetu Marmatiei

Tato stránka byla vytvořena 19.října 2008. Poslední aktualizace proběhla 7.září 2011. -->

Rumunsko.TV ›› První cesta

kontaktní email na webmastera Rumunsko.TV